teď a tady

Amélie z Karlína 20. březen 2018
Ten obraz.
Ten obraz u nás můžete vídat TUZE dlouho.
Tak dlouho, že si možná říkáte: "'Nechtělo by to už změnu?".

Také si to říkám. Rovněž tuze dlouho. Mám v hlavě desítky nápadů, které by tomu rámu tak slušely, jenže jsem zjistila, že jej mám u nás doma v obýváku ráda TAK, až se jej nechci vzdát. Ten obraz má v sobě špetku francouzského šarmu, šeptá o Paříži, a od té doby, co jsem mámou, šeptá i o naší dceři.

V den, kdy se nám narodila Amélie, jsem Vám psala, že tahle Amélie není z Montmartru, ale naše...
...ona však z toho Montmartru tak trošku je.

Když jsme se s mým mužem potkali, a on se do mě zamiloval, já husa o něj tenkrát nestála. Nesplňoval jednoduše můj ideál vysokého-potetovaného-kudrnatého panáčka a tak z toho bylo jednoznačné NE. Jenže on to nevzdal. Nenechal se zahnat mým "husím" já :) (za což jsem mu nesmírně vděčná!), ani pohledem ledové královny. Bojoval. Našel si v tom ledovém pohledu něco vřelého, a už tenkrát ve mně viděl malou bílou labuť, která se jen na chvíli převlékla za husičku.

Jezdíval za mnou každý každičký večer a pouštěl mi krásnou hudbu, která v jeho životě vždycky hrála svoji roli. Naposlouchali jsme spolu stovky písní, vyslali jeden k druhém tisíce slov, a já jsem postupně začala mít chuť svléknout ten kostým husy, a opravdu se stát jeho bílou labutí. Jednoho večera kolem nás začaly tančit písně, které se pohupovaly ve francouzském rytmu. Zvuk harmoniky a klavíru přinesl myšlenku na máslový croissant, pouliční umělce nebo nebeský Sacre Coeur.

Tušíte správně.

Amélie z Montmartru.
Leželi jsme vedle sebe v té přehlídce něžných a rozverných tónů a naslouchali jim. Můj muž mě nesměle hladil po ruce, a pak se ke mně naklonil, a začal mi vyprávět o tom, jak spanilá a čistá ta hudba je. Pokračoval slovy o Audrey Tatou, která byla v roli neobyčejné Amélie tak kouzelná, že by si po téhle překrásné filmové duši jednou přál pojmenovat vlastní dceru. A já jsem už nenaslouchala jen těm tónům, ale také slovům mého muže, o kterém jsem tenkrát vůbec netušila, že mi srdce zalije od hlavy až k patě nespoutanou láskou bez podmínek.

A už vůbec jsem netušila, že si nás ta kouzelná Amélie opravdu najde.

Našla si nás.

Věřte tomu, nebo ne, od první chvíle jsem tak nějak tušila, že ta malá fazolka v mém břiše, bude opravdu fazolka a ne fazolek... :) Snažila jsem se od té myšlenky častokrát odpoutat, protože jsem si říkala, že pokud tam nakonec bude fazolek, nechci, aby si myslel, že jsem si snila o holčičce... jenže ten vnitřní pocit byl tak silný, že s ním nešlo bojovat. A znovu - věřte mi - preference pohlaví u nás měla dveře zavřené na 5 západů, tedy prostě žádná nebyla. Než si nás totiž Amélie vybrala, uteklo nám mezi prsty několik dní, týdnů, měsíců, a mně se po tvářích skoulelo na stovky slz... ale o tom někdy příště.

Byli jsme jednoduše šťastni, že si nás ten malý zázrak našel, a přáli jsme si zdravé miminko.
Přesto tam ten holčičí vnitřní pocit pořád byl...

Pak jsme jednoho dne v ordinaci s údivem pozorovali černobílé štěstí na obrazovce před námi.
"Tipoval bych holčičku," řekl pan doktor.

Můj muž se na mě podíval, nic neřekl, jen se usmál tím svým úsměvem.
A já věděla, oba jsme v tu chvíli věděli, že si nás vybrala.

Naše Amélie.

Tak se na mě nezlobte, že ten obraz zůstane... :)

Au revoir.

A krásný první jarní den Vám všem!

K.
galerie
komentáře
Přidat komentář
více slov
Sním, bydlím, vařím, tvořím, myslím, miluji a žiji.
Vítejte v mém světě!
Teď a tady!
napiš
sleduj
teď a tady 2018