teď a tady

vánoční (s)hon 17. prosinec 2019
V neděli nás taťka vyvezl na oběd do naší oblíbené restaurace v jednom nákupním centru, a řeknu Vám, pokud byste chtěli vidět šílenství v přímém přenosu, vřele takový výlet doporučuji. Třeba i na utříbení myšlenek o tom, jak svátky klidu a míru (ne)vypadají. Nechci tedy nikomu křivdit, ale většina obličejů, jež jsme potkali, měla ve tváři napsáno spíše to, že by potřebovali na někoho od plic zakřičet, než aby si s úsměvem popřáli pohodové sváteční dny, které už přešlapují za dveřmi...

Vděk.

Ten jsem v tu chvíli cítila. Jako každý rok jsem se znovu rozpomenula, jak moc vděčná jsem za to, že jsme si před několika lety s mým mužem srovnali myšlenky a hodnoty v hlavě, a tenhle vánoční blázinec, kdy Vám na nohy šlape dalších 5 lidí, ruce máte z tašek vytahané až k zemi, teče Vám proud potu po zádech, a nejradši byste celé svátky poslali víte kam, vyměnili za opravdové svátky klidu a míru. Svátky, které nejsou o tom, že během týdne vypustíme duši, napečeme 20 druhů cukroví, vypucujeme dům od hlavy až k patě, a pak na Štědrý den zapadneme do křesla s myšlenkou, že už to naštěstí máme za sebou a rok bude klid. Žijeme svátky, které jsou především o tom být spolu, užívat si jeden druhého, pomalu se s příchodem prvního prosince ladit na blížící se atmosféru, a chytat do kapes chvilky, které jsou okořeněné nejen perníkovým kořením.

Víte, už několik let se snažím dodržovat jeden jednoduchý slib, který jsem si kdysi dala...

Nenechat si to vzít!

Nenechat si vzít těch pár dní v roce, kdy se s přicházející tmou téměř v každém okně rozsvítí světlo, k oblíbenému čaji si přisedne perníček a doma to voní po jehličí a malých zázracích. Nenechat si vzít to pozvolné těšení se na něco krásného a kouzelného. Nenechat si vzít ten kus nedočkavé dětské radosti, který v sobě stále nosím. A nevzít ten kus radosti ani mému manželovi a naší dceři.

Nemyslete si, také mám ráda, když máme doma o Vánocích uklizeno, nazdobeno a napečeno, ale našla jsem si v tom svou hranici. Hranici, díky které v ony kouzelné dny nekončím jako uštvaná máma s jazykem na vestě, která poslední zbytky energie nekompromisně vypustila někde mezi luxováním a smažením řízků. U stromečku chci být totiž máma, která daný okamžik žije teď a tady, a jejíž úsměv září víc, než všechna ta světýlka okolo. Věřím totiž, že je to právě tenhle úsměv, který si jednou naši dceru najde ve vzpomínkách, až bude u stromečku sedět se svými dětmi. Alespoň já to tak mám. Když se vracím do dětství, moje první myšlenky nezaplaví kupa dárků, ani to, jak jsme měli uklizeno a nazdobeno, moje první myšlenky patří usměvavé mámě, která má jiskru v oku, a je šťastná, že máme jeden druhého.
A tak můj předvánoční úklid začíná pohodovým tempem v listopadu, kdy se podívám do všech skříní, komod a zapomenutých rohů, vytřídím vše, co už nám dobře posloužilo, ale dosloužilo, a nechám volný prostor roztáhnout ruce o něco víc. Stejně tak máme s Ježíškem do konce listopadu oběháno, vybráno a nakoupeno, abychom s první adventní svíčkou pomalu začali zvolňovat krok, ladili se na přicházející svátky, a užívali si všechny ty rituály, tradice a hezké chvilky, které máme rádi. Pečením a vánočním tvořením počínaje, setkáním s přáteli a pomalými procházkami v přicházející tmě konče.

Den před Štedrým dnem pak už jen pro svůj dobrý pocit dělám klasický úklid domácnosti, táhnu vývar a společně s manželem připravujeme bramborový salát, abychom jej měli pěkně uleželý. Pomalu a v pohodě, protože svátky klidu a míru přece :). Nestavíme Vánoce ani na kopci z darů, přes který není vidět do obličeje toho druhého. Už několik let si s mužem pod stromeček nadělujeme jen nějakou drobnost, ručně dělaný dárek, a nemáme pocit, že bychom o něco přicházeli. Naopak. Malá překvapení, kterými děláme radost jeden druhému, nás drží za ruku po celý rok, a tak se z nás nestávají blázniví nákupčí jen proto, že bliká červená kontrolka "Vánoce jsou tady!". My totiž opravdu můžeme druhému dělat radost po celý rok, jen tak, protože chceme a zrovna máme chuť. Ani naše malá madam z nás kupodivu bláznivé nákupčí neudělala. Loni dostala dárečky 2, letos jí Ježíšek nadělí kočárek s panenkou a knížku, zbytek bude o nás jako o rodině, a o tom obrovském štěstí, že se máme.

Vánoční svátky totiž nejsou soutěž, ani hra na to, kdo toho nakoupí, upeče a oběhá více. Není to dokonce ani hra na to, čí okna se budou více blyštit nebo kdo bude mít nejvyšší stromeček. Není tady vítězů, ani poražených, na to je třeba myslet. Často mám totiž pocit, že si z těch svátků klidu a míru děláme senzaci honící se za dokonalostí, díky které nám ty opravdové chvilky a okamžiky, pro které stojí za to žít, utíkají mezi prsty. Skrze přítomnou únavu si toho bohužel kolikrát nevšimneme, a pak se v té "soutěži", kterou jsme si vytvořili ve své hlavě, sami uštveme.

Zkusme se proto zastavit a nadechnout, najít si chvilku nejen pro rodinu, ale taky pro sebe.
Pro vše, co máme rádi, co nám dělá radost.

Zkusme u horkého čaje a perníčku najít tu svoji hranici.
Co pak?

Pak ten vánoční sHON, ze kterého se poslední roky stává HON, hoďme za hlavu.
A není třeba to udělat najednou, stačí postupně, pozvolna...

Po troškách si dovolit zase v poklidu dýchat a být.
Užívat si to tak, jak mi to dělá radost.

Najít své kouzlo Vánoc.

Ten (s)hon je totiž začarovaný kruh, a když se v něm zabydlíme, těžká je z něj cesta ven.
Tak si místo toho začarovaného udělejte raději ten z jehličí, stejně jako my.

Držíme Vám palce.

K.
galerie
komentáře
Přidat komentář
více slov
Sním, bydlím, vařím, tvořím, myslím, miluji a žiji.
Vítejte v mém světě!
Teď a tady!
napiš
sleduj
teď a tady 2020