teď a tady

bez práce... 23. březen 2016
...nejsou koláče.

Mňam.

Jaké máte nejradši? Tvarohové? Povidlové?
U mě na plné čáře vedou makové.

Zrovna jsem si vzpomněla na ty naše svatební. Ty teda byly.
Mňam podruhé.

Dnes jsem Vás však nepřišla lákat na sladké. Nepřišla jsem ani básnit o máku. Ráda bych Vás zase pozvala k nám domů. Otevřu Vám dveře do naší ložnice. Ale jen zlehka. Jen tak akorát, abyste dohlédli za první roh, kde hrdě stojí ten nejobyčejnější bílý stůl.

Není vůbec dokonalý. Jsou na něm škrábance od rámečku, který padal v rytmu větru dolů hlava nehlava. Najdete na něm stopy po mém tvoření, protože když se ztrácím ve svých kreativních náladách, umím značkovat velmi dobře. A taky má ošoupané nožky, protože jsem s ním ráda tancovala po místnosti podle toho, jaký rozmar mi zrovna skočil na záda. Ale neměnila bych na něm nic, protože všechny ty škrábance a šmouhy promlouvají o tom, že se u nás žije. A tvoří, píše, skládá, plánuje, sní a relaxuje. U toho stolu mnohdy začínám svůj den. A taky jej tam většinou i končím. U toho stolu hledám slova, která potom putují k Vám.
Hrozně ráda se při tom hledání slov potuluji u nás po bytě. Třeba v kuchyni, kde nejvíce chutná oblíbený čaj a ve váze na stole se smějí tulipány. Nebo v obýváku, obklopena tuctem polštářů na gauči, ze kterého se nejlépe obdivuje naše překrásná trojnohá lampa. A někdy píšu na schodech pod terasou, ve společnosti posledních paprsků slunce... na konci dne se však vždycky nejradši vracím k těm škrábancům na nejobyčejnějším stole.

Kromě těch škrábanců tam na mě čekají obrázky s texty, které jsem vytvořila s fixem v ruce za dlouhých zimních večerů. Také černý kovový košík, ve kterém skladuji bloky a sluchátka. Ulovila jsem jej ve výprodeji za pár korun a radovala se z něj minimálně 2 a půl dne. Najdete tam i pana Budíka, ten po mém boku chytá čas již několik let a pamatuje si mě ještě jako nezadanou slečinku. A čeká tam na mě i fotka mého muže, jeho úsměv. Byla pořízena pár chvil předtím, než jsme se oddali jeden druhému, a je jedinečná tím, jak spontánně a přirozeně prezentuje to dobro a lásku, kterou v sobě můj muž nosí.
Je mi u toho stolu prostě dobře. Opravdu je. Přesto mám s tou malou pracovničkou veliké plány. Čeká ji malířský štětec a čistě bílá barva, která zvětší a prozáří. Čeká na ni i pár šedých tónů a několik černých detailů. Mám pro ni objednanou novou židli a taky opatruji gabionovou síť, kterou mi ulovil tatínek ve svých zásobách. Z té hodlám udělat přehlídku těch nejkrásnějších okamžiků. V krabici schovávám spoustu obrázků se slovy, které čekají na to, až budou s noblesou zarámovány. V šuplíku leží set těch nejkrásnějších přírodních tužek, na které ještě nepřišel ten správný čas. A v hlavě mi pořád poletuje pár nápadů a myšlenek, které musí ještě chvíli růst a hledat ten správný tvar.

Jaký ten tvar nakonec bude, to ještě nevím.
Jednu věc však vím zcela jistě už teď.
Ten stůl si nechám.

A ty škrábance taky.

K.
galerie
komentáře
Přidat komentář
více slov
Sním, bydlím, vařím, tvořím, myslím, miluji a žiji.
Vítejte v mém světě!
Teď a tady!
napiš
sleduj
teď a tady 2017