Od doby, kdy jsem si naposledy domů přinesla živé květy, uplynula docela dlouhá chvíle, a tak jsem to musela napravit. Moje ruka sáhla po těchto růžových poupatech. Zásluhu na tom měl zřejmě fakt, že jsem v onen den vyspávala jako Šípková Růženka, a chtěla jsem to jednoduše mít "all inclusive". Neumím si pomoci, ale s živými květy domov prostě promlouvá více hřejivě a zřetelně. Když mám ve váze květiny, drží se mě zuby nehty pocit, že vše, co je schované mezi 4 stěnami, žije ještě o malý kousek více. Mnohem častěji jen tak s šálkem čaje na chvíli usedám a hledím. Hledám chvilku pro sebe. Nasávám atmosféru, vychutnávám...
Úplně nejradši mám ty luční. Ručně natrhané. Připomínají mi dětství. Můj tatínek kdysi choval koně. Žil pro ně a oni žili pro něj. Každý den s nimi mizel v polích a pak se z toho pole často vracel s obrovskou kyticí lučního kvítí. Ta kytice byla vždy tak veliká, že by se za ni maminka mohla s přehledem schovat. Na stole se potom ve váze na všechny strany usmívaly chrpy, kopretiny a vlčí máky, do toho se zleva nakrucoval jitrocel a čičorka, no a zprava zase heřmánek. Chodívala jsem se na tu krásu během dne několikrát dívat. Pozorovala jsem všechny květy a vybírala ten nejkrásnější. Taky si pamatuji, že jsem si libovala, jak to doma máme díky té kytici pěkné. A věřte nebo ne, kdybyste na chvíli vydrželi pozorovat v tichosti, slyšeli byste ty květy štěbetat.
O čem?
O lásce.
O tom, že táta miluje mámu.
Vždy se s živými květy vracím zpět. Vidím tu obrovitánskou kytici na stole, znovu vybírám z barevné palety ty nejkrásnější lístky a nechávám se hladit štěbetáním o lásce. Jsou to okamžiky, které mám ukryté hluboko v sobě. Okamžiky, které nejdou vymazat. Jsou tam a v tu pravou chvíli se umí přihlásit o slovo. Když se tak stane, neváhám ani chvíli... a pokorně naslouchám.
Nasloucháte?
K.
|
Sním, bydlím, vařím, tvořím, myslím, miluji a žiji.
Vítejte v mém světě! Teď a tady! |
|
teď a tady 2024