teď a tady

Taky ve Vás podzim probouzí chuť tvořit?
Ve mně od malička.

Začalo to samozřejmě kdysi dávno kaštanovým šílenstvím. Na podzim tehdy nebylo lákavějšího dobrodružství, než lovu na kaštany. Ten, kdo jich nasbíral nejvíce, platil vždycky za největšího hrdinu. Obcházela jsem mohutné stromy tyčící se k nebesům několikrát denně. Listí šeptalo a záludně pod podzimní peřinkou schovávalo hnědé hlavičky. Ta hra jej bavila stejně jako mě. Když se zadařilo, domů jsem utíkala s plnými kapsami, a už ve vstupní hale jsem se mohutně čepýřila, když jsem ty kapsy před maminkou vysypávala. Stačilo pak na stůl položit jen nůžky a párátka. V každém rohu se zanedlouho hemžila zvířátka, která, věřte nebo ne, v noci ožívala a žila svým životem.

Od té doby uteklo pár pátků. Dávno neobcházím ty mohutné stromy, listí si se mnou nehraje na schovávanou, a moje kapsy už nejsou pokladnicí podzimních pokladů, ale chuť tvořit, ta se s první návštěvou babího léta objeví vždycky. Od té chvíle, co slunce začalo hřát v podzimním rytmu, jsem si každý den připomínala, že si nesmím zapomenout zanotovat. Už už to vypadalo, že mě povinnosti zaženou do kouta, ale pak se poštěstilo, a já se probudila v pravou chvíli na pravém místě. Doma. Zpátky tam, kde se kdysi kapsy plnily poklady. Kde se tvořilo děj se co děj. Bezhlavě jsem tedy popadla nůžky, a splnila břečťanu, který se několik let pne po vstupní brance, tajný sen. Uvila jsem z něj podzimní věnec.

Prostý a nekonečný.

Věnec, který do posledního puntíku ztělesňuje mou představu o kráse.
Tak málo a přece dostatek.
Nic navíc.

Věnečky jsem nakonec uvila čtyři. Dva jsem darovala mamince, a přiznávám, trošku jsem se u toho zase čepýřila. Ty zbývající dva jsem si odvezla do Prahy. Menší putoval na bílý malířský stojan v jídelně. Tvoří spolu dokonalou dvojku, v mžiku našli společnou řeč, ladí. Ten větší vítá naše návštěvy. Pohupuje se na vstupních dveřích a každý den mi dělá radost.

Dvakrát.

Ráno, když odcházím do práce.
A taky večer, když se vracím domů.

Jakmile ono notování nabere ten pravý směr, dějí se jednoduše krásné věci.
Jen tak.

A co Vy?
Už jste se naladili na správnou notu?

Podzimní pobrukování je okouzlující.
Ale netrvá věčně.

Tak si pospěšte!

K.