teď a tady

ahoy sailor! 25. září 2016
Když jsem byla malá, snila jsem o tom, že jednou budu módní návrhářka. Maminčina skříň byla dobrodružstvím, a botník u babičky, to byla slast. Jestli se Vám někdy poštěstí potkat moji usměvavou babičku, zeptejte se jí na to. S radostí Vám bude vyprávět o tom, jak jsem si na zahrádku ke studni vyskládala 12 párů bot a v každém si poctivě udělala kolečko okolo domu. S noblesou a výrazem pravé dámy samozřejmě. S přehledem Vám také prozradí, které boty byly mé nejoblíbenější. Ty bílé, vykrajované, s nejvyšším podpatkem.

Ach, ty byly překrásné...

Pamatuji si, že nejoblíbenější hračkou byly v jednu chvíli maminčiny svatební šaty. Byly prostě snem každé princezny. Měly volánky, nabírané rukávky, ale především, především byly až k zemi. Vydržela jsem se v nich procházet hodiny. Na konci chodby jsem si nikdy neodpustila pompézní otočku, a libovala si v tom, jak mi krajka tancovala okolo nohou. Jenže pak se jednoho dne probudíte a najednou chcete víc. Říkáte si, že by ty šaty vlastně mohly být ještě lepší, krásnější. A tak se čistě náhodou stalo, že se do nich zakously nůžky, a vystříhaly z nich úplně jiný model. A najednou "cvak". Odemkl se zámek ke světu, ve kterém to teprve začalo být zábavné.

Bylo by to dlouhé vyprávění, proto Vás ušetřím hromady slov o tom, jak jsem si u babiček na počkání vyprosila staré šaty, sukně a halenky, a jak jsem stříhala, skládala a kmitala s jehlou. Dala bych ruku do ohně za to, že v tu dobu měly moje barbíny garderóbu, kterou by jim záviděl leckterý módní mistr. Někdy mezi tím kmitáním jehlou a poněkolikáté propíchnutým prstem jsem si v hlavě malovala další sen.

Opravdový šicí stroj.

Nebudu Vás napínat. Ten stroj jsem si nakonec opravdu přinesla domů, ale dlouho se na něj jen prášilo. Až letos na jaře mě přehlasovala touha popohnat ta svá niterná přání zase trošku kupředu. Když poštovní panáček přinesl několik metrů látky, a já jsem navinula nitě, nic nebránilo tomu, aby šicí stroj po večerech zpíval. První stehy nebyly úplně růžové, nakonec jsme spolu však trpělivě vyzpívali první sukénku. Měla asi tak 1396 chyb, ale byla moje. Když jsem si v ní vyšla poprvé, nikdo v ten den nenosil nos více nahoru, tak moc jsem na ni byla pyšná. Pak jsem se ale zase nechala pod tíhou povinností zahnat do kouta a jehla přestala vyprávět o krásných látkách. Ležely v koutě a čekaly...

Schovávala se mezi nimi i jedna speciální. Námořnicky modrá, posetá loďkami a kotvami. Plánovala jsem si z ní ušít sukni, která bude vonět mořem a dobrodružstvím, a ve které propluji celým létem. Nebudu Vám lhát, téměř celé léto stroj nezpíval, a já na tu překrásnou látku zapomněla. Ale pak se v diáři objevilo mecheche v námořnickém stylu, a já hned věděla, kdo by měl být hvězdou večera. Přece ona sukénka. A tak jsem v pátek večer usedla ke stroji, a šlapala na pedál, co mi síly stačily.

Tadá!
Byla na světě.

Stihly jsme spolu alespoň poslední letní den.
Všichni námořníci si na ni brousili zuby, ale nebojte, ubránila jsem ji.
Kromě chyb jsem do ní totiž všila i plány na příští rok.
Budeme spolu sbírat zážitky celé léto.

K.

"A smooth sea never made a skilled sailor."
Franklin D. Roosevelt
galerie
komentáře
Přidat komentář
více slov
Sním, bydlím, vařím, tvořím, myslím, miluji a žiji.
Vítejte v mém světě!
Teď a tady!
napiš
sleduj
teď a tady 2017