teď a tady

všem babičkám světa 6. listopad 2018
Dnes bychom s Amélií chtěly poslat pozdrav všem babičkám světa.
Především ovšem té naší.

Moje maminka dneska totiž slaví o rok více.
Poprvé jako babička.

A já své mamince ráno poprvé přála také jako maminka.

S rozcuchanou vysmátou koblihou vedle sebe.
Hvězdou videochatu v kategorii 0-1 rok :))

Moje maminka byla dlouho tím nejdůležitějším člověkem v mém životě. Myslela jsem si, že takhle silně a bezpodmínečně nikoho jiného na světě už milovat nebudu, ale mýlila jsem se. Přišel můj muž a já se zamilovala. Když opadla zamilovanost, zůstala čistá láska, a já jsem zjistila, že láska k mému muži je stejně silná, jen špetku jiná.

Vášnivá a oddaná.

A pak přišla Amélie, a ta mi ukázala, že tahle láska může být ještě silnější.
Že tahle láska může být vůbec nejsilnější.
Že tahle láska nemá žádné hranice.

Tu sílu a křehkost, tu lásku bez podmínek, která je protkaná nepopsatelným štěstím a strachem zároveň, tu zřejmě od hlavy až k patě procítí jen mámy.
Alespoň já jsem to tak měla.

Jako bych 29. prosince v 11 hodin a 10 minut s tím prvním zaplakáním začala na svět pohlížet jinýma očima.
A taky že jo.

Očima mámy.
Očima, které od prvního okamžiku živí nepopsatelná něha a láska bez podmínek, ale také obavy, strach a všudypřítomné odpuštění. Když jsem poprvé pohlédla do očí Amélie, celým svým tělem, celou svou duší a celým svým JÁ, jsem najednou věděla, co znamenají ta mámina slova: "Až budeš mít vlastní děti, tak to pochopíš...". Za svůj život jsem je slyšela tolikrát, ale až v tento okamžik pro mě ta slova začala žít. Najednou dávalo smysl, proč pro nás máma měla náruč otevřenou dokořán 24 hodin 7 dní v týdnu (a pořád má), proč se máma nedokázala smát, když jsme se nesmály my, proč máma v noci bděla, když nás držely ve spáru vysoké horečky, proč nám máma bez zaváhání nabídla poslední kousek své nejoblíbenější čokolády, když jsme si na posezení smlsly tu svoji, proč máma nedokázala spát, když jsme nad ránem ještě nebyly zpátky z oslavy narozenin, nebo proč nám máma odpustila i to nejošklivější odmlouvání.

Všechno to najednou dávalo smysl.
A stále dává.

Víte, když jsme se s Amélií vrátily z porodnice domů, a na pár dní za námi přijela moje maminka, byly to dny, kdy jsem se jako máma cítila nejvíce v bezpečí. To vědomí, že sejdu pár schodů, a najdu tam máminu náruč, mě prolévalo neskutečným klidem, a dodávalo mi sílu. Sílu bojovat proti všem těm strachům, úzkostem a pochybnostem, sílu najít v sobě harmonii, abych i já mohla být tímto bezpečným přístavem pro naši krásnou dceru.

Zamyslí-li se člověk nad tím, co dokáže jedna jediná máma, místy se tomu nechce věřit. Ale je to tak. Přála bych si tuhle maminkovskou lásku a blízkost pro všechny děti světa, dokonce si myslím, že by to měla být samozřejmost... ale né každá máma téhle dětské síle otevře své srdce, né každá máma má dostatek citu, energie, prostředků či zdraví k tomu, aby takovou mámou byla.

Tolik jsem se toho naučila jen díky tomu, že celý život kráčím vedle vroucího maminkovského srdce.
A jsem za to nesmírně vděčná.

Tahle láska, ta je totiž pro lidský rozum nezměrná.

Díky, mami! *
Díky, babi! *

K.
galerie
komentáře
Přidat komentář
více slov
Sním, bydlím, vařím, tvořím, myslím, miluji a žiji.
Vítejte v mém světě!
Teď a tady!
napiš
sleduj
teď a tady 2018