teď a tady

smutné dny 2. květen 2016
Většinou je u nás veselo.
Rozverná nálada poletuje sem a tam. Nestydatě plní každý kout. Je u nás zkrátka jako doma.
Společnost jí dělá spontánnost a šibalský úsměv mého muže. Také jeho nekončící smysl pro humor...

Mám ráda náš veselý domov.
Mám ráda, když otočím klíčkem u dveří a skočí na mě ta nestydatá nálada, která se už dávno sama pozvala na návštěvu.
Mám ráda ten pocit, který šeptá... "tady jsi doma, tady patříš".
Mám to vážně ráda.

Jednou za čas však přijdou smutné dny. Jsou to dny, kdy se i ta nestydatá rozverná nálada vypaří jako pára nad hrncem.
Není po ní ani vidu, ani slechu. Zůstane ticho.
Jen prázdné ticho.

Občas v tom tichu něco zaslechnu. Smutný hlas, který promlouvá.
Line se ze strany na stranu a upozorňuje na ten zvláštní pocit v hrudi.
Ten, který svírá.

Když přijdou smutné dny, obvykle pár chvil mlčím.
Sedím v tom tichu a poslouchám ten smutný hlas. Vnímám to těsno v hrudi a snažím se pochytat vtíravé myšlenky.
Někdy mi těch pár chvil beze slov stačí k tomu, abych zachytila hřejivý paprsek slunce a nechala jej proplout celým svým tělem.
Jindy marně vzhlížím k nebi a těch pár chvil beze slov mění tvář na pár dní.
Ty dny jsou pak dlouhé. Jsou studené a svírají ještě víc.

Na dlouhé smutné dny mám proto svůj recept.
Ten recept žije svým životem a je neustále obohacován.
Pevné základy vybudovala moje maminka, já jsem na nich pak jednoho dne začala stavět sama.
V tom receptu je ukryta fůra báječných věcí, které těší. A také pár nejmilejších osob, jejichž pohled a slova vždy zahřejí na duši.
Je to recept, podle kterého se vaří dobrá nálada.

Tuze ráda bych se o něj s Vámi podělila, ale věřte mi, ten recept si každý musíme ušít na míru.
Poskládat jej z kouzelných ingrediencí, které právě nás hladí na duši.
Právě NÁS!

Uvařit dobrou náladu, to není jen tak, jakmile si však namícháme ty správné ingredience, ty NAŠE, máme na půl vyhráno.
Chce to samozřejmě ještě v pravé kapse najít kapánek trpělivosti, a v té levé zase vůli vytrvat, ale když budeme opravdu chtít, začnou se dít věci.
Protože když člověk opravdu chce, nemožné přestává existovat.

A kdyby se Vám to přece jen nedařilo tak, jak byte si přáli, nezoufejte.
Ani já neumím vždycky uvařit stejně dobrou náladu.
Někdy ji dokonce neuvařím vůbec, ale snažím se.

Chci.

Každý sebemenší posun kupředu se počítá.
I kdyby to mělo být jen o jeden nejmenší mravenčí krok.
O jeden ještě menší malilinkatý krůček... počítá se.
Někdy však i přesto všechno síly docházejí a smutno roste a svírá ještě víc.
Nebojte, mám ještě jednu tajnou kapsu. Schovávám v ní plán B.
Plán na ty nejsmutnější dny...

Vrba.

Vrba naslouchá. Chytá slova. Chytá smutno. Chápe.
Máte tu svou? Já ano.
Dokonce dvě.

Jednu v té nejkrásnější bílé váze. Od tatínka. Pyšně se vystavuje u nás v obýváku a zpívá o jaru.
Té druhé vrbě bije srdce a každou noc vedle mě usíná. Stojí již několik let po mém boku a drží mě hřejivou dlaní.
Trpělivě naslouchá, když už v těch smutných dnech nemůžu mlčet déle a potřebuji všechna ta slova, která jsem pochytala, vysypat ven.
Tak sypu. A sypu. A sypu...

Sypu tak dlouho, až celý prostor zasypu natolik, že v něm nezbude sebemenší kousek pro to smutno.
Společně pak za tím smutnem zavíráme dveře.
A pak čekáme.

Na koho?
Na nestydatou návštěvu, která se sama pozve dál, a naplní náš domov zase úsměvy.
Na rozvernou náladu, na kapku spontánnosti a plný košík šibalských úsměvů.
Na hřejivé dny, které těší a svádí ke štěstí.

Přeji Vám ty správné ingredience.
Přeji Vám vrbu, která umí naslouchat.
Přeji Vám fůru hřejivých dnů a malinkou špetku těch smutných.
Bez nich by totiž ty hřejivé nehřály tak, jak umí...

K.
galerie
komentáře
Přidat komentář
více slov
Sním, bydlím, vařím, tvořím, myslím, miluji a žiji.
Vítejte v mém světě!
Teď a tady!
napiš
sleduj
teď a tady 2017