teď a tady

pochval se 24. duben 2016
Chválíte?
Výborně.

Ostatní?
Výborně.

A sebe?

Kdy jste se naposledy pochválili?
Kdy jste se naposledy pomyslně poplácali po rameni?
A kdy jste se naposledy zastavili, nadechli se, nechali myslí proletět všechno, co jste za daný den udělali, a řekli si:

"Dneska se mi to vážně povedlo! "

Včera?
Předevčírem?
Před pár dny? Týdny? Měsíci?

Jen vzpomínejte.

A nebo víte co? Pojďme raději sypat slova.
Slova o tom, proč je fajn nosit pochvalu po kapsách, mít ji vždy po ruce. A taky o tom, proč bychom pochvalu nikdy neměli nechat usnout na vavřínech. A v neposlední řadě také o tom, proč druhým jménem pochvaly musí být upřímnost.

Pochvala, to je něco hrozně cenného. Já bych ji dokonce nazvala kouzelným zaklínadlem. Opravdu, dokáže totiž obrovské věci. I přesto se však nemohu zbavit pocitu, že jsme se v těch našich rychlých životech, ve kterých je trendy nestíhat, a které jsou korunovány vražednými termíny a požadavky, chválit zapomněli.

Mnohdy podáváme až nadlidské výkony. Vážně. Někdy mám pocit, že by se za naše výkony nestyděli ani seriózně naprogramovaní roboti, kteří však doma nemají koš špinavého prádla, prázdnou lednici, hladového manžela a děti ve školce. Adaptovali jsme se na smrtelné tempo, které by svou akčností mohlo konkurovat i promyšleným chvatům Nicka Slaughtera z Vražedného pobřeží. Každý den vynaložíme mnoho času a energie, aby věci fungovaly a lidé okolo nás hýřili spokojeností. Ale ne, neděláme to jen pro ostatní. Kdepak. Děláme to také pro sebe. Pro ten lepší pocit, který pak ze sebe máme.

A tak neustále saháme pro energii do nádoby, která bohužel není bezedná. Když se dotkneme dna, musíme se kolikrát ještě několika úctyhodnými výkony přesvědčit o tom, že energie opravdu došla, a stejně nad tím kroutíme hlavou. Není nám vzdálené ani to, že i když jsme na pokraji sil, stejně se ze sebe snažíme dostat ještě o malý kousek víc, protože zvyšovat výkon a překonávat sám sebe, to je v tomto světe teprve něco.

Kvůli těmto hrdinským výkonům zapomínáme nejen na sebe, ale také na ostatní. Často i na ty, které milujeme, a pro které to vlastně všechno děláme. Zapomínáme se zastavit a zhluboka se nadechnout. Zapomínáme opravdu prožít daný okamžik. Zapomínáme na všechny ty drobnosti okolo, jež dělají veliké dny. Zapomínáme se radovat z maličkostí, protože chceme víc a víc. Náš zrak míří kupředu a vyhlíží něco velikého. S takovým ohromným očekáváním nám nespočet těch malých radostí, které každý den padají k našim nohám, připadá nedůležitý, ba i nepodstatný.

To je smutné, nepřijde Vám?

Nejhorší na tom všem je, že jsme ty obdivuhodné výkony pasovali na standard. V tom začarovaném kruhu, ve kterém je od nás vyžadováno nasazení akčního hrdiny, jsme se docela slušně zabydleli. Hrajeme tu roli bezvadně dokonce i bez hrdinské uniformy a speciálních efektů. Ani bych se nedivila tomu, kdybychom se za pár let naučili létat a proháněli se mezi mraky jako Iron Man.

Necháváme za sebou tolik stop, ale často si to ani nestačíme uvědomit. Kdyby nám však někdo předložil náš životní scénář za pár posledních týdnů, možná bychom se sami nestačili divit, čeho všeho jsme vlastně schopni. Kolik času a energie rozdáváme okolo sebe. Kolik věcí okolo funguje jen díky nám. Kolika lidem usnadňujeme svým chováním a svými činy životy. Kolik lidí se díky nám cítí dobře.

Je to náš šéf, který moc dobře ví, že svou práci odvedeme na výbornou. Je to náš kolega, kterému pomůžeme natlouci data do tabulky, přestože už toho také máme dost. Jsou to naši partneři, partnerky, manželé a manželky, které ráno hýčkáme snídaní, aby měli hezčí den. Jsou to naše děti, kterým před spaním čteme pohádky, přestože už tak tak vidíme na jedno oko. Jsou to naši rodiče, o které máme starost, a kterým svým zájmem dáváme najevo, že si jich vážíme, a že i když už nejsme malé děti, potřebujeme je úplně stejně. Jsou to naši přátelé, kteří u nás mají dveře vždy dokořán. Je to však i ta babička od vedle, které pomáháme s nákupem do schodů. Nebo usměvavá paní z malého krámku, se kterou pokaždé prohodíme pár vět. Jsou to také naši domácí mazlíčkové, pro které máme připravený úsměv a pohlazení, i když za sebou máme perný den.

Takhle bychom mohli pokračovat donekonečna... perfektně zvládnutý projekt, dotažený program, uklizený být, výborný nedělní oběd, usměvavé šťastné dítě, šestikilometrová procházka s pejskem, hra na schovávanou, citlivé naslouchání, dobře míněná rada, plná nákupní taška, čisté a vyžehlené prádlo, dětská besídka, nově vymalováno, naštípané dříví, narozeninová oslava, osobní dárek, starostlivý telefonát, práce přesčas, něžné pohlazení, pomoc v nesnázích, sdílená radost...

Jsme vážně dobří, nemyslíte?
Já myslím, že ano.

A proto se zkusme zastavit. Nadechněme se. Nechejme přítomnost proplout celým svým tělem...
... a pak se pochvalme.

Dovolme, aby ve vzduchu na chvíli poletovala špetka uznání. Važme si sami sebe. Naší píle, času a energie. Všech těch nenápadných činností, které se každý den zapisují do našich scénářů. Jsou to právě ony malé drobnosti, které nás definují, a ukazují, jací opravdu jsme. Odvraťme proto na chvíli zrak od velkých úspěchů a ohromných očekávání.

Žijme teď a tady.
Celým svým tělem.
Celým svým JÁ.

Pojďme se naučit vážit si všeho, co děláme. A až se to naučíme, pojďme se chválit. A až se naučíme chválit sebe, pojďme chválit i okolo sebe. Nenechejme obdiv a uznání jen tak proletět myslí. Chyťme ty myšlenky. Polapme je. Vyslovme je nahlas. V daném okamžiku. Věřte mi, rozproudíme tím neskutečné množství energie, která se nám vrátí.

Má to však jednu podmínku. Tou je upřímnost.
Protože jen uznání, které stojí na pevných základech našeho opravdového JÁ, umí hladit na duši.

Ode mě už palec nahoru máte. Teď jej dejte sami sobě.
Všichni se dnes povinně pochvalte.
Upřímně. Opravdově.
Alespoň 2x :)

K.
komentáře
Přidat komentář
více slov
Sním, bydlím, vařím, tvořím, myslím, miluji a žiji.
Vítejte v mém světě!
Teď a tady!
napiš
sleduj
teď a tady 2017